Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Vzájemné srážky planetisimál společně s uvolněným teplem z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let.
Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciací pláště a jádra, když těžší prvky, jako např. železo, klesaly vlivem gravitace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra, pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4 miliardy let. Uvnitř Země zůstala akumulovaná energie z předchozích období doplňována rozpady radioaktivních látek. Teplo se postupně uvolňovalo do svrchních oblastí, což způsobilo vznik aktivního vulkanismu,tektonických procesů a nejspíše i deskové tektoniky.
Z rozsáhlých lávových oblastí se uvolňovalo značné množství plynů (vodní páry, oxidu uhličitého apod.), které se přidalo k původní atmosféře tvořené převážně z vodíku a hélia. Během první miliardy let z atmosféry unikla převážná část vodíku a hélia, které si Země svojí gravitací nedokázala udržet. Neustálé dopady komet zvyšovaly obsah vodní páry v atmosféře. Současně docházelo k poklesu teploty atmosféry, která při poklesu přibližně na 300 °C umožnila vznik prvních výrazných srážek. Déšť se při dopadu na povrch okamžitě vypařil a v atmosféře opět zkondenzoval. Celý cyklus se nesčetněkrát opakoval, až vznikly postupně oceány. Přítomnost vody umožnila navazování uhlíku do hornin, což zmenšovalo jeho zastoupení, které se projevilo později ve vzniku života.
Předpokládá se, že první život na Zemi vznikl před 4 miliardami let v dobách, kdy byla atmosféra ještě obohacena volným vodíkem, který působil jako reakční činidlo v řadě chemických reakcí potřebných pro vznik organických látek. První primitivní organismy vznikly ve vodě, kde začaly s produkcí atmosférického kyslíku, jenž byl do té doby v atmosféře jen vzácným plynem. Postupnou činností zelených rostlin došlo k přetvoření atmosféry na dnešní podobu, kdy je kyslík jedním z hlavních prvků ve složení vzduchu. Volný kyslík v horních vrstvách reagoval s dopadajícím slunečním zářením, čímž došlo k jeho rozštěpení a opětovnému navázání na ozón. Vznikla tak vrstva, která zabraňovala dopadu škodlivého ultrafialového záření na povrch Země, což umožnilo rozšíření života i mimo oblasti oceánů. Rozšířením života se na Zemi začal do atmosféry uvolňovat i další plyn, dusík, který vznikal jako výsledek rozkladných procesů organických látek.
Teorie velkého impaktu
Podle nejnovějších poznatků vznikla Theia na oběžné dráze blízko oběžné dráhy Země, pravděpodobně v jednom z Lagrangeových bodů. Vzniklá protoplaneta Theia však měla vzhledem k Zemi velkou hmotnost, a proto vlivem gravitace došlo k přiblížení Thei k Zemi, až došlo k téměř tečné srážce.
Přiblížení obou protoplanet způsobilo rozžhavení obou plášťů těles v místě střetu a tento materiál vytvořil kolem Země prstenec, ze kterého vznikl Měsíc. Zbytek Thei dopadl na Zemi. Prstenec obíhající Zemi tvořilo 80 % materiálu z pláště Thei, ostatní byl materiál ze Země. Protože v tu dobu byl již materiál obou těles převážně diferenciován (železo bylo zkoncentrováno v jádru těles), vysvětluje se tak malé železné jádro Měsíce.
Podle novějších výpočtů nevzniklo z prstence obíhající hmoty jedno těleso, ale tělesa dvě. Menší těleso mělo poloměr asi 600 km (dnešní Měsíc má poloměr 1730 km). Tyto „protoměsíce“ se nacházely na kolizních drahách a proto se po čase srazily. Vysvětluje to rozdílný vzhled přivrácené a odvrácené strany Měsíce. Menší protoměsíc podle této teorie dopadl na tu část druhého tělesa, kterou dnes vidíme jako přivrácenou stranu Měsíce. Vytvořil zde rozsáhlé pánve („měsíční moře“), které se na odvrácené straně Měsíce nevyskytují.
